Recenze na hry

Pokud zahodíte naději, že se vrátil tón prvního dílu, zůstane parádní a překvapivě promyšlená hra na superpolicajta za volantem a k tomu spousta až skoro burnoutovské legrace navrch. San Franciscu by sice prospělo, kdyby se nebralo ani za mák vážně, ale když vás posadí za volant, není o jeho herních kvalitách sebemenší pochyb.

Všechno, co dělalo Drivera kultem – sedmdesátkový zeitgeist, na pocit bezkonkurenční jízdní model, přiléhavý soundtrack – hodili Reflections pod gumy osmikolového tahače a zašlápli plyn. Pak se ale nesmí divit, že jejich další pokus vnímá hráč od začátku s rozpaky. Zvlášť po oznámení funkce, na které v San Franciscu stojí a padá veškerá legrace. Slyšeli jste? Tanner (jméno detektiva zůstalo, ale s tím původním má společné jen to) dokáže za jízdy přeskakovat mezi auty. Proč? Doufám, že sedíte: hned zkraje totiž koupí při bouračce pecku do hlavy a v následném kómatu nabere schopnost v mžiku se převtělit do libovolného řidiče.

Machrovství se tu ale vztahuje v první řadě k autům, které budete řídit a hlavně odemykat a nakupovat do svého vozového parku. Ubisoft zešílel (what else is new?) a nalicencoval něco kolem sto padesáti skutečných značek. Schválně jsem si všechny zúčastněné zapsal: Abarth, Alfa Romeo, AMC, Aston Martin, Audi, Bentley, Cadillac, Carlsson, Chevrolet, DeLorean, Dodge, Dykemann, Ford, GMC, Hudson, Hummer, Jaguar, Lamborghini, Lancia, Lincoln, Maserati, McLaren, Nissan, Oldsmobile, Pontiac, Ram, Range Rover, RUF, Van Doorn, Volkswagen, Y.A.R.E.

Auta se liší v ukazatelích rychlosti, odolnosti a driftu, ale co je zajímavé, ani vlastnictví silnějšího modelu neznamená, že by ostatní nákupy ztratily význam. Dávat si totiž ty největší frajeřiny, ve kterých hra tvůrčím způsobem kombinuje Tannerovy paranormální schopnosti a řidičské vychytávky jako ultimátní turbo a nabírání protivníků na nárazník, za volantem Pontiacu Firebird, to je hned jiné kafe. To je kolumbijská fair trade, říznutá koksem z kápézetky Curtise Mayfielda. A taky moment, kdy se nový díl zlehka dotýká svých kořenů a pamětník si řekne achich.

Jenže San Francisco místo toho trčí na půl cesty k bohapusté komedii, a i když umí z obyčejných momentů, kdy skáčete mezi auty, těžit celkem obstojnou legraci, jako celek děj zakopává o vlastní hloupost. Je až s podivem, jak pitomě napsané tu dokážou být některé mise, a jak se vlastně karta zábavy obrací a člověk raději tráví čas v nepovinných odbočkách, než aby se držel vypravěčské dálnice.

Pro nás, co Tannera pamatujeme spíš jako parťáka Steve McQueena nebo Hackmanova “Pepka” Doylea, to samozřejmě nepřestává být svrbící jizva, ale musí se nechat, že s jeho superpiú verzí je sice trochu pitomější, ale stejně ohromná zábava.