Mafia 2
Mafia 2 je perfektně technicky a umělecky provedený kousek, který veškerou herní konkurenci zadupává do země prezentací příběhu. Jenže to není film, ale počítačová hra, a protože skutečného interaktivního hraní je v ní řádově mnohem méně než animací a nudného ježdění městem, podle mého názoru se nezařadí po bok prvního dílu a nestane se legendou. Jako titul na jedno zahrání jde ale bez skrupulí určitě doporučit.
Vito Scaletta je italský emigrant, který se jako malý stěhuje do Ameriky. Otec, aby uživil rodinu, začne od rána do večera dřít v docích a po nocích chlastat. A protože Vitto nechce dopadnout jako on, schází na cestu, kterou mu ukáže jeho kamarád Joe. Za tmy krade a loupí, což mu jako zelenáči s mlékem na bradě nemůže přinést nic jiného, než opletačky se zákonem. A aby se vyhnul vězení, nastupuje do americké armády a vydává se zpět na Sicílii do bojů 2. světové války. Po letech se vrací na měsíční dovolenou do Empire Bay, města, kde vyrůstal a kde žije jeho rodina. Jenže ta se jen těžko vzpamatovává ze smrti zadluženého otce. Vitto se díky Joeovi vyhýbá návratu do války a místo toho znovu roztáčí kola zločinu. Aby pomohl matce a sestře a taky trochu sobě.
Kdybych chtěl popisovat příběh Mafie 2, zaplnil bych prostor pro články na několik dní dopředu. Asi nikdo nečekal, že by zápletka neměla grády, scénář a dialogy jsou tím nejlepším na celé hře. Mafia 2 je spíše interaktivním filmem více než hrou, ovšem v pozitivním slova smyslu. Žádné prázdné video sekvence, ale promyšlené situace, které i z nejobyčejnějšího kšeftu Vita a Joea dělají událost. Ani jednou se nenadějete toho, že by rozhovor mezi oběma hlavními hrdiny byl jen prázdným tlacháním.
Každá věta i každé slovo jsou pečlivě promyšlené a z mé zkušenosti jde o zdaleka nejlepší přiblížení hry filmovému umění. Navíc je zápletka mnohem realističtější než v prvním díle, kde byl život mafiánů okatě přikrášlován. Vitto a Joe jsou po většinu času dva ubozí zlodějíčci, kteří se zapletli do hry, jež přesahuje jejich možnosti. Mafia 2 sice po příběhové stránce neoplývá originalitou, ale vždyť všechna ta klišé přeci milujeme. Rozptýlení najdeme i ve dvou parádních kapitolách, které se odehrávají úplně někde jinde, než v Empire Bay. A ještě…, ale radši ne, víc už neřeknu.
Nečekal jsem město plné možností jak se vyblbnout, ani jsem nechtěl desítky vedlejších mini her, ale Mafia 2 nejenže v podstatě žádné takové nenabízí, ona značně strádá i v případě hratelnosti v rámci příběhové linie. Zejména první polovina má k uzoufání pomalé tempo. Většina z patnácti kapitol začíná probuzením Vita a zvednutím telefonu. Domluvíte si schůzku a přesunete se do hospody nebo za kámošem. S tím se potom domluvíte na plánu a opět popojedete autem. Buď následuje akce, nebo další animace a rozhovor, a opět přesun po čtyřech kolech. Když k tomu připočtete, že mise z lihovaru, kterou známe z demoverze, je v první polovině hry tou nejakčnější a přestřelka v ní nejdelší, resumé je jasné.
Nejenže v základní prodávané verzi na PC chybí herní obsah pro rozptýlení, ale ono se ho nedostává ani v zápletce samotné. Příběh je rozpuštěn desítkami minut strávených v autě. V něm vám nezbude než poslouchat sice zajímavé, ale stále se opakující zprávy a hudbu z rádia, případně vést rozhovory s parťáky. Jenže ti nejsou natolik upovídaní, aby vám jejich společnost zpříjemnila dlouhé chvíle za volantem.
A když už dojedete na místo určení, akce je v první půlce hry velmi krátká nebo se omezuje na fádní pěstní souboje. Díky omezeným možnostem úderů si je užijete jednou nebo dvakrát, ale pak už je to nutné zlo. Používat lze lehký a těžký úder a ty řetězit do jednoduchého komba. S třetím boxerem ovšem přichází nutnost se krýt a využívat protiútoků. To ve výsledku znamená, že se schováte za své pěsti, necháte soupeře dvakrát máchnout do vzduchu a jednu mu vrazíte. Sérii opakujete asi pětkrát a potom ho doděláte třemi silnými údery.
Vita v misích většinou doprovází nejen Joe, ale i další postavy a autorům se povedlo vybalancovat jejich schopnost trefit protivníky. Nejde o jednooké Alzheimerem stižené invalidy, známé z jiných her, kteří netrefí Irské hovado na půl metru. Naopak jsem se párkrát překvapivě dočkal toho, že jsem z deseti naběhnuvších zabil jednoho a o zbytek se postarali moji kumpáni. Suma sumárum, akční sekvence jsou zábavné, mají spád a jsou vcelku realistické, plynně navazující na filmové sekvence a zase do nich lehce přecházející. Stejně plynně se střídají akční a tiché pasáže. Určité úseky lze projít bez jediného výstřelu, pěkně kradmo. Se skvělým technickým zpracováním a dobovou atmosférou se svezly i zbraně. Jde o pistole, samopaly, brokovnice, granáty a zápalné lahve. A i kdybyste si celou hru vystačili jen s pistolkou, kropení samopalem s kulatým zásobníkem si parádně užijete.
Zajímavě ve hře působí peníze. Ty si vyděláváte při kšeftech a utratit je můžete pouze za zbraně, vylepšování aut, nebo za nákup oblečení, a budu-li hnidopich, i za drinky v hospodě. Kulomety a pistole dostanete vždycky zdarma před akcí a během ní si zbraní nasbíráte, kolik chcete, takže za ně nemá cenu utrácet. Pár aut jsem si vylepšil, ale z herního hlediska to nemá žádný velký význam. Zpravidla musíte vzít zavděk přiděleným autům, nebo těm, které se nacházejí v okolí místa zločinu. Nemáte čas si dojet pro svůj sporťák do garáže.
A tak zbývá jenom nákup oblečení. V jakékoliv jiné hře to beru jako nutné zlo, koupím si ty nejhorší barevné kombinace a do obchodu se už nikdy nepodívám. Ne tak v Mafii 2. Převlékání totiž, stejně jako výměna poznávacích značek u aut, slouží ke zbavení pozornosti policie. Ale to není ten důvod, proč jsem se tak rád vracel k oblíbenému krejčímu. Tím byla touha vypadat při filmových animacích v enginu hry co nejlépe. Zejména ze začátku mě štvalo, že nemám na takový ohoz jako ostatní mafiáni. Sedět v luxusní restauraci při vznešených hovorech s kápy podsvětí v ošuntěných kalhotách a propocené košili je prostě ostuda.
Bouráky jsou tak jako minule skvěle vymodelované a jízdní model nezapře touhu po přiblížení skutečnosti. Osobně jsem si zapnul realistický mód jízdy a řeknu vám, že jsem první část, odehrávající se na zledovatělých ulicích, protrpěl. A ačkoliv se autoři snažili, za simulaci jízdy autem to lze považovat jen stěží. Většinu času totiž nejedete, ale smykujete. Na druhou stranu je to lepší, než to druhé volitelné arkádové ztvárnění, kdy i trabant sedí na asfaltu pevně jako formule.
Například proč je váš byt až v posledním patře obytného domu? Z estetického hlediska nic špatného, ale když do něj neustále vcházíte a vycházíte, zbytečně stráveného času na schodech je moc. Horší je to však s očividným ořezáním hry kvůli prodeji stahovatelného obsahu. Proč jsou všude po městě telefonní budky, když jejich přítomnost využijete jen jednou? Kdykoliv jindy k nim přijdete, hra suše oznámí, že nemáte komu zavolat. Zablokovat možnost volné jízdy je potom už doslova trapnost! Na druhou stranu, co byste v Empire Bay po dokončení hry dělali? Bezcílně jezdili? Mno, až vyjde DLC, můžete plnit mise, které budou bodově ohodnocené a nejlepší výsledky se budou ukládat do online žebříčků.
Filmovost hry k dokonalosti ale posouvá naprosto geniální zpracování. Ať už jde o skvěle nadabované dialogy a orchestrální hudební podkreslení, nebo grafiku a animace. Mafii 2 jsem hrál s českým dabingem a opět jde na herním poli o naprosto unikátní počin. Ne všechny řádky textu jsou sice dobře přeloženy, ale celkový dojem tyhle chyby příliš neovlivňují. Jen na pár místech najdete vyložené nesmysly – například místo Irů jsou ve hře „irčané“, nebo když Joe říká Vittovi aby zhasl, ale myslí tím, že má zavřít dveře.
Český dabing je hodně ostrý, a ačkoliv jsem slyšel několik komentářů ohledně přemíry použití vulgarismů, nesouhlasím s nimi. Viděli jste Scarface, Pulp Fiction nebo jinou gangsterku? Jestli ano a sprostá slova v nich vám nevadila, nebudete ani u Mafie příliš pohoršeni. „Kurva“ prostě do slovníku mafiánů patří. Na druhou stranu, po komentáři mojí manželky: „To je strašný, to přece není pro děti!“, jsem se nejprve rozesmál a pak pochopil: Mafie 2 opravdu pro děti není.
Je to dospělý příběh, pro dospělé lidi, popisující dospělá témata. Docela mi vyrazilo dech, když jednomu z mafiánů během rozhovoru kmitala ženská hlava v rozkroku. Naštěstí není Mafie prvoplánově vulgární a násilná tak jako třeba Kane & Lynch, ale všechny tyhle momenty zapadají do příběhu a mají své opodstatnění.
Zpět k dabingu. Ten český mají na triku zkušení dabéři a herci. Vita skvěle mluví Martin Trnavský. Osobně za nejlepší výkon považuji ten Vlastimila Zavřela v roli Joe Barbara. Asi všichni známe p. Zavřela ze Simpsonových, jako Homera. A protože Joe takový americký tupounek je, výběr dabéra byl opravdu skvělý. Ani další jména nejsou českému divákovi neznámá a Mafie 2 nejen vyrovnává, ale dle mého názoru značně překonává vynikající namluvení prvního dílu.
Hudební složku tvoří rádiové vysílání, které si drží vysoký standard her ze stáje Take Two a směle konkuruje GTA, co se kvality týče. Naneštěstí kvantitou se mu rovnat nemůže a je to škoda. Při dlouhých cestách autem by neškodilo mít více na výběr. Nezapomenutelné jsou orchestrální skladby v provedení Pražského FILMharmonic Orchestra, který má kromě filmů na kontě hudbu k Halo: Wars, nebo MonsterHunter Tri. Zkrátka lahůdka pro uši.
Na mém čtyřjádru Phenom II se 4 GB 1600 DDR3 RAM, ATI 4850 512 MB a Windows 7 64bit, běžela na plné detaily včetně vyhlazování po většinu času nad 30 FPS. Při dohrávání další oblasti sice občas trochu propadla, ale hratelnost to nijak neovlivnilo. I když je otázka, zda jsem neměl vypnout vyhlazování hran, které mělo očividný vliv na plynulost, ale zubatých okrajů jsem se příliš nezbavil. Že by problém v ovladačích?
Při vypnutém AA v mém standardním rozlišení 1360x768 jsem se pohyboval už na pohodových 40 snímcích za vteřinu. Co se rozdílu mezi verzemi týče, jednoznačně doporučuji tu pro PC, která je po vizuální stránce o řád výš než pro konzole. Pochválit nakonec ještě musím fyzikální model, který obstarává PhysX a přesto, že nemám kartu Nvidia, fyzika je v Mafii 2 provedena skvěle.