Mafia 1
Mafii se dá vytknout jedině občasně přehnaná obtížnost, místy nedořešená umělá inteligence, již omílaná absence multiplayeru a čistě individuálně i způsob ukládání misí. Skuteční hnidopichové mohou poukazovat ještě na lineárnost v základním příběhu. Rozhodně však jde o velmi kvalitní hru, která naplnila očekávání. A protože ji za necelou tisícovku dostanete v kompletní české lokalizaci, myslím, že v otázce koupi není vůbec co řešit.
Lost Heaven silně připomíná větší americká města třicátých let (Chicago), ačkoliv jeho skutečné jádro má mnohem blíže k sicilskému Palermu. Celý příběh je vlastně retro vyprávěním Tommyho, bývalého mafiánského přisluhovače, který se rozhodne skoncovat s gangsterskou kariérou. Nad šálkem kávy v zapadlém bistru vypráví svůj osmiletý příběh policejnímu komisaři … a že toho ví opravdu dost, vám dokáže každá z následujících zastávek v jeho nelehkém životě.
Tommy Angelo býval obyčejný taxikář a špinavé praktiky se ho zdánlivě vůbec netýkaly. Alespoň do onoho osudného dne, kdy se čirou náhodou připletl do cesty dvěma Salieriho mafiánům, kterým v autě pomohl (ne zrovna dvakrát dobrovolně) uprchnout před kumpány konkurenčního bosse Morella. Ačkoliv se mu den poté vše zdá jen jako zlý sen, příchod dvou naštvaných a především ozbrojených chlápků jej hodně rychle probudí. Ti zdemolují Tommyho taxík a on sám je rád, když se mu nakonec podaří ve zdraví uprchnout do nedalekého - to je ale náhoda - Salieriho baru.
Nejen kvůli pomstě, ale také díky tomu, že z jeho zdroje obživy zbyl vrak, se přidává do Salieriho rodiny (čti gangu) a jeho - tedy vaše - mafiánská kariéra může začít.
Hrát začínáte v okamžiku, kdy vám Paulie a Sam (vyplatí se znát své budoucí parťáky jmény) naskočí do vozidla. V tu chvíli se musíte rozjet, setřást pronásledovatele a ve spleti uliček se dostat až na místo určení, což i za vydatné pomoci průhledné mapky a kompasu může být horší než bloudit v noci po Brně. Nejen že vás tato úvodní honička velmi rychle vtáhne do děje, ale také vás donutí (a pokud ne, jste mrtví) naučit se alespoň základní principy jízdy dobovými automobily. Že jsou trochu jiné, poznáte velmi záhy.
Protože pravděpodobně nikdo z nás nemá kompletní znalosti vozů třicátých let, připravili autoři v úvodní nabídce položku Auto encyklopedie, kde si můžete každý kousek prohlédnout a přečíst si o něm ty nejzajímavější a nedůležitější věci. Osobně mě překvapilo, jakých rychlostí jsou údajně auta schopna dosáhnout - v těch nad 70km/h jsou už téměř neovladatelná.
Jejich fyzikální stránka je pak zpracována velmi realisticky - samotná jízda, zatáčení, zrychlení a zpomalení v závislosti na povrchu vozovky, smyky i deformace. Můžete rozbít jedno či obě přední světla, prostřelit pneumatiky nebo zničit skleněnou výplň v oknech a „kondice“ auta se promítne do jeho pohyblivosti. Pokud se dopracujete až do stavu úplné imobility (v začátcích nic výjimečného), nemusíte si dělat těžkou hlavu. Stačí vystoupit, někde v koloně si vyhlédnout nový vůz, otevřít dveře, vyhodit řidiče (případně baseballkou naznačit, že vy teď auto potřebujete víc) a v klidu odjet. Po několikadílném rychlokurzu na dvorku Salieriho baru se postupně naučíte krást i různé modely zaparkovaných aut na ulici.
Chování vozů se dá označit za odpovídající skutečnosti, i když realita však občas překvapí - dvojité salto ve vzduchu, dopad na zem a jede se vesele dál. Pokud by se ale tehdejší stroje měly při sebemenší kolizi rozsypat, přestala by nás Mafia patrně hodně rychle bavit. A to rozhodně nepřestane, pokud tedy netrváte na famózních rychlostech a také si dáte tu práci naučit se s těmito vozy jezdit. Chvilku totiž trvá, než si na jejich fyziku zvyknete, přece jen je dost jiné kafe než ve většině současných her, ale pokud se je naučíte ovládat, máte vyhráno nejen v závodě, o kterém bude řeč dále.
Ještě se sluší dodat, že existuje celkem šest různých způsobů, jak se na jízdu autem dívat (oproti jedinému možnému pohledu zpoza ramen u „chodících“ misí). Kromě standardního pohledu na vás čekají tři variace 3rd-person pohledu v různých vzdálenostech od vozu, pohled od předního kola a také přímo ze silnice, i když z nich se auto samozřejmě nedá tak snadno řídit.
Dříve, než se pustíme s Tommym dál, pokusím se trochu nastínit atmosféru města. To skutečně jako by žilo svým vlastním životem. Najdete tu rušné ulice i chudší čtvrti plné oprýskaných cihlových domů. Máme tu Little Italy i čínskou čtvrť, velké státní budovy, stanice nadzemky, parky.. Dosud se mi nepodařilo spočítat, kolik stojí v Lost Heaven typů staveb, vše vypadá rozdílně, na dvě shodné textury narazíte jen tehdy, když se na jejich hledání budete soustředit více než na samotnou hru. To samé platí také o vozech (kterých je kolem šedesáti) a nespočet je i postav chodců.
Kromě aut se sem tam potkáme i s tramvají, impresivní je i přejíždění mostů přes řeku - jeden je otvírací, druhý zase připomíná most ze San Francisca. Zaujme i vykreslování mrakodrapů při přejíždění horizontu, přičemž vzdálenost vykreslování se dá nastavit. Stejně jako v GTA3 ale nejste vy ten jediný zlý a celé město nežije spořádaným životem - ostatní mohou dělat dopravní i jiné přestupky úplně stejně, takže se vyplatí dávat si pozor.
Samotné hraní Mafie je pak spíše jako sledování a účinkování ve filmu. Všechny mise jsou protkány nesčetnými videosekvencemi v enginu hry a jedna událost nezřídka přímo navazuje na druhou. Pokud dostanete úkol, musíte si na místo určení dojet, stejně jako po jeho úspěšném splnění, zase přijet zpět na základnu, tedy do Salieriho baru.
Hned u první mise - tedy pomsty („oni mi rozbili auto, já jim rozbiju tři“) si uvědomíte, že Mafia není žádná střílečka typu „přijď a zabíjej". Dříve, než se do daného úkolu pustíte, je lepší zamyslet se nad tím, zda existují i jiné možnosti než někam naběhnout a pokusit se protivníky „vymastit“. Nakonec zjistíte, že ani se dvěma zápalnými láhvemi a bassebalkou nemusíte být proti gangu s pistolemi ztracen, stačí, když si uvědomíte, že tu existuje jakýsi zadní vchod, sudy s hořlavinou a že hlídač, který je mrtvý, nikoho na pomoc nezavolá. I když na druhou stranu je sice zvláštní, že někdo, komu hodíte na dvorek dva Molotovy, tuto skutečnost nezaregistruje, ale o tom více až o pár odstavců dál u hodnocení samotné umělé inteligence.
Obdobně se dá uvažovat i v dalších kapitolách, které se ponesou ve stejném duchu, jen v jiných prostředích. Jako vybírač výpalného (jistě víte, jak to myslím) si užijete přestřelku v motýlku za městem, střílet se bude i v prosperujícím několikapatrovém hotelu, zapadlé čtvrti, kostele s probíhajícím pohřbem, u honosné vilky, na střechách věžáků, na krytém parkovišti, na party a nakonec i v obrazové galerii - lokace jsou velmi rozmanité a ještě rozmanitější jsou důvody, které vás do nich zavedou. Život mafiána není žádná pohádka pro holčičky - kolikrát se budete muset otočit i proti svým bývalým přátelům (dobře, tak drsný zase nejste, nastane čas i pro ukázku vašeho dobrého srdce).
Doba - třicátá léta nejsou současnost, dnešní gangy nejsou noblesní mafií minulosti, jiná auta, jiné domy … celkově úplně jiná atmosféra, nemluvě o detailech. A pokud mluvíme o době „denní a noční“, pak v Mafii na rozdíl od GTA3 automatické střídání těchto cyklů v průběhu samotných misí nenalezneme, ale zase je pravda, že obvykle zdejší mise trvají jen během pár hodin.
Příběh - Mafia se snaží všechny situace nějak dějově spojit - zkrátka vždy víte, co, kdy a proč děláte, znáte důvody, které tomu předcházely, neběháte jen tak po městě a neděláte to, co vašeho šéfa zrovna napadne. Oproti tomu a právě kvůli tomu se také Mafia jeví jako méně svobodná hra, skvělý příběh plný dějových zvratů to však mnohonásobně kompenzuje.
Zábava - Mafia je velkoryse pojata jako simulace gangstera se vším všudy, GTA 3 sice také, ale mnohem více se nese v arkádovém/komiksovém stylu, Mafia je proti GTA3 vážnější až serióznější.
Auta a nadzemka - že se ve třicátých letech objevovaly jiné modely vozů, je vcelku jasné a tento rozdíl už spadá do bodu jedna, ovšem jízda a vůbec chování aut v Mafii a GTA3 se také hodně liší. A co se týká té nadzemky, v GTA3 do ní pouze na stanici nastoupíte a za chvilku jste vysazeni někde jinde, zatímco v Mafii se můžete kochat pohledem na hezčí grafiku celého města přímo z okna dopravní soupravy.
Mafia měla být původně hotova již před dvěma lety, z čehož pramenila opodstatněná obava nejednoho domácího hráče, jestli pro dnešní svět nebude jak enginem, tak zpracováním příliš zastaralá. Naštěstí si vybalancovala velmi solidní kompromis mezi rozumnými hardwarovými nároky a kvalitou. Rozhodně se dá srovnávat i s opěvovaným Grand Theft Auto 3 pro PC a v některých aspektech ho i hravě předčí. Ačkoliv žánrem je mu velmi blízká, pro hráče, kteří dokáží ocenit příběh a unikátní atmosféru, zůstane přece něčím trochu jiným a místy i lepším.