GTA San Andreas
Megalomanská hra, ve které si každý najde to svoje. Skoro by se dalo říct, že se Rockstaru povedlo udělat první akční offline MMORPG. Jestli přežijete prvních pět, šest hodin, máte na zbytek měsíce o zábavu postaráno.
Po drsném newyorském GTA3 a sympaticky dekadentním miamském Vice City se spousta lidí bála, aby scénáristům nedošel dech a připravili něco přinejmenším stejně dobrého a originálního. I stalo se. Hlavním hrdinou San Andreas totiž není žádný nažehlený elegán, ale pěkně drsný „west coast nigga“, Carl Johnson – česky bychom řekli Karel Černoch. Jednoho krásného dne let devadesátých vystoupil na letišti v Los Angeles, pardon, samozřejmě v Los Santos, kam se vrátil na pohřeb své matky.
Podobně jako ve Vice City nebo GTA3, i tady je mapa rozdělená na tři části. Začnete v Los Santos, které dokonale vystihuje atmosféru skutečného Los Angeles. Rozsáhlé rezidenční čtvrti s nízkými papundeklovými domky (prakticky celá jižní část skutečného LA) střídají vyšší komerční čtvrti (staré centrum Beverly Hills, západní Wilshire blvd), je tu samozřejmě přístav, letiště, centrum s mrakodrapy i „hollywood“ s luxusním bydlením celebrit a hvězdnými chodníky. Pak je tu kopcovité San Fierro s nádhernými starými tramvajemi. Jestli si pamatujete na filmové honičky, kdy auta skákala přes horizonty desítky metrů daleko, tak těch si tu užijete víc než dost. S pořádnou károu si můžete zahrát na Pavla Ploce v Garnisch–Partenkirchenu.
Jak už asi (správně) tušíte, herní svět San Andreas je mnohem větší než u GTA3 nebo Vice City. Herní mapa je hrubým odhadem stejně velká jako třeba u True Crime (do kterého si grafici rejpnuli na jednom billboardu), kde nebyl problém jet z po dálnici centra Los Angeles na letiště patnáct minut na plný plyn. Ze začátku musíte počítat s velkými problémy s orientací (systém víceúrovňových křižovatek zmate i zkušené turisty) a nepomůže vám ani mapa, kde i na maximální zoom jenom stěží rozeznáte jednotlivé ikonky – a to je řeč o hraní ve widescreenu na bezmála metrové obrazovce Sony Wega.
Základní herní princip se drží osvědčeného modelu předchozích dílů – ukradnete auto, dojedete si pro zadání mise, jedete plnit misi, splníte misi, ukradnete další auto, flákáte se po městě, sejvnete a jedete si pro nový úkol. A tady zdá se vývojáři narazili na tzv. „šmoulí syndrom“ (terminus technicus pro trable textařů šmoulích diskosongů, kterým po čtyřech deskách došla prostředí, kde by mohli Šmoulové vesele skotačit – prakticky nic jiného než veselé skotačení totiž šmoulí licence nedovolovala). V GTA, GTA2 i GTA3 se jezdilo, mlátilo a střílelo, ve Vice City to samé a všem bylo jasné, že jednou ty baráky a postavičky lidi omrzí a další díl si nikdo nekoupí.
Nejzajímavější (a podle všeho i nejvíc kontroverzní) přídavek představují stealth mise. Když si vezmete dodávku a nasadíte speciální kuklu, můžete se vloupat do některých domů a bytů. Nesmíte přitom nadělat moc hluku, abyste nevzbudili spící majitele nemovitosti – není nic horšího než naštvaný pan domácí s dvouhlavňovou brokovnicí. Tu a tam navíc budete muset proniknout do ostře střeženého prostoru, schovávat se před bodyguardy ve stínu a potichu jim podřezávat krk. Na papíře to vypadá pěkně, ale v reálu nic moc. Kdo má rád třeba Splinter Cell, nebude mít se stealth misemi problém, ale tvrdé akční jádro si pěkně zanadává, kdykoliv se ukazatel hluku přehoupne přes kritickou hranici.
San Andreas se v žádném případě nedá očesat na obyčejné popojíždění od jedné mise ke druhé. Jeho největší síla se skrývá v obrovském detailně propracovaném světě, který vám leží u nohou. Neustále budete žasnout, co všechno vývojáři stihli do hry zapracovat – hlavně co se RPG prvků týče. Hlavní hrdina má tolik měřitelných vlastností, že by se za ně nemusel stydět ani v poslední edici AD&D.; Věci jako respekt, výdrž, plavání nebo řízení asi nikoho nepřekvapí, ale když se ve statistikách objeví sex appeal, svaly, tuk nebo jízda na kole, to už chce přinejmenším kafe.
Postupně začne přituhovat, objeví se první „mission failed“, „wasted“ nebo „busted“ a v tu chvíli vám začne spousta věcí vadit. Jaktože se auto po nárazu do sloupu roztočí, když to ve Vice City nebylo? Proč se sakra netrefuju? Proč se sakra trefuju zrovna do policajtů? Kdo se má v těch dálnicích vyznat? Pocit frustrace nemá daleko k totální rezignaci, rozdupání ovladače a obřadnému spálení DVDčka se hrou. Od nějaké sedmé hodiny dál se díkybohu všechno vrací k normálu. Konečně si zvyknete na „přesně nepřesné“ řízení, vypracujete si dovednosti se zbraněmi, zlepší se vám síla i respekt a hlavně objevíte další naprosto netušené možnosti.
Podobně jako všechno ostatní nabobtnala i nabídka aut, která můžete řídit. Teda, říkat všem těm vehiklům auta, určitě není příliš košer – vždyť třeba letadel a vrtulníků je dohromady celkem dvacet, od klasického Doda, až po moderní obdobu letadélka Káněte, VTOL Fighter. Když vás letadlo omrzí, klidně vyskočte padákem a stopněte si něco na zemi. Koneckonců s auty si užijete taky spoustu legrace. Že se při nárazu rozpadají, to není nic zvláštního, ale počítejte s tím, že budete muset často využívat střelbu do slabých míst – konkrétně do pneumatik a nádrže.
Vice City mělo jeden z nejlepších herních soundtracků všech dob a San Andreas mu zdatně konkuruje. Je jenom na vás, jestli dáte přednost osmdesátým létům s černým Michaelem Jacksonem, nebo jestli si naladíte léta devadesátá na jednom z jedenácti rádií San Andreas. Hudební styly kopírují americkou scénu poloviny 90’s – od hiphopových Public Enemy, přes funky Kool and the Gang, rockery Kiss nebo Toto, rádobyrockery Depeche Mode a Faith No More, až po takové „klasiky“ jako Cypress Hill, Dr. Dre nebo Ice Cube. Černým koněm hudební nabídky je country rádio K-Rose. Představte si, že jedete po ulici s tahačem, spokojeně drtíte chodce a k tomu vám hraje nezapomenutelný Hank Williams svojí Hey Good Lookin’. Pro všechnu tu luxusní muziku zapomenete i na úděsně nasamplovanou střelbu, která zní jako klepání řízků na nedělní oběd.
Grand Theft Auto: San Andreas bude pro spoustu lidí jediným důvodem, proč si koupí vylepšenou verzi PS2. Kdepak, čekat do léta, než se tahle lahůdka objeví na PC, to je jenom pro silné povahy. Jenže podle všeho by se to čekání nakonec mohlo vyplatit – po stránce designu je San Andreas téměř bez chyby, ale technické zpracování si zaslouží ani ne další kvantum člověkohodin, jako víc MIPSů, FLOPsů, zkrátka rychlejší železo. Lahůdkový kaviár také neservírují do oprýskaného rendlíku. A věřte, že se mi tenhle odstavec psal s velmi těžkým srdcem...